Grafická dílna · tisk z hloubky a z výšky
Dílna grafiky: od rytiny na desce k očíslovanému otisku
Tisk originální grafiky je řemeslo, ve kterém rozhoduje pořadí kroků. Deska, barva, papír a tlak lisu spolu drží pohromadě jen tehdy, když každý z nich dostane svůj čas. Tyto stránky popisují jednotlivé fáze práce tak, jak na sebe v dílně skutečně navazují.
Tisk z hloubky
Barva zůstává v rytých a leptaných liniích pod povrchem desky. Otisk vzniká pod velkým tlakem přes vlhčený papír a nese znatelný reliéf okraje desky.
Tisk z výšky
Barva se nanáší válečkem na nedotčený povrch matrice, vyřezaná místa zůstávají bílá. Otisk je plošší, kresba je dána tvarem řezu.
Co na těchto stránkách najdete
Gronvespudil je redakční projekt věnovaný technikám umělecké grafiky a běžnému provozu tiskařské dílny. Texty vycházejí z postupů, které jsou v grafice ustálené, a jsou psané tak, aby v nich čtenář našel souvislosti, ne jen výčet pojmů.
Technika a nástroje
- stavba hlubotiskového lisu a nastavení tlaku
- rozdíly mezi mědirytem, leptem a suchou jehlou
- linoryt a dřevoryt jako techniky tisku z výšky
- příprava a broušení desky, zkosení hran
- krycí grunt, vosková vrstva a průběh leptání
Tisk a péče o list
- nakládání barvy a vytírání desky
- volba papíru a jeho vlhčení
- soutisk při vícebarevném tisku
- sušení listů pod zátěží a v lisu
- číslování, signování a ukládání nákladu
Hlubotiskový lis a jeho seřízení
Hlubotiskový lis je v podstatě průchozí válcová soustava. Mezi horním a spodním válcem prochází pohyblivá deska stolu, na které leží tisková matrice, papír a plsti. Tlak se nepřenáší úderem, jak je tomu u knihtiskových lisů, ale plynulým převalením: horní válec papír postupně vtlačuje do rytin a vytahuje z nich barvu.
Nastavení tlaku se řídí přítlačnými šrouby nad horním válcem. Obě strany je nutné dotahovat stejnoměrně, jinak vzniká nerovnoměrný otisk — jedna část listu je sytá a druhá nedotištěná. Tlak se hledá na zkušebních otiscích, nikoli výpočtem: postupuje se od nižší hodnoty nahoru, dokud se linie neotisknou v plné síle a papír zároveň netrpí.
Neméně důležité jsou plsti. Pod horním válcem obvykle leží tři vrstvy: jemná krycí plsť přímo na papíru, hrubší střední a silná tlumicí. Jejich úkolem je rozložit tlak a přizpůsobit papír reliéfu desky. Zplstnatělé, tvrdé nebo zabarvené plsti přenášejí stopy na další otisky a je třeba je pravidelně prát a nechat volně schnout.
Před tiskem se stůl vždy zkontroluje na zbytky zaschlé barvy a drobné částečky kovu. Na hladkém stole se deska neposouvá a otisk zůstává čistý po celý náklad.
Před prvním otiskem
- otřít stůl lisu a zkontrolovat plsti
- položit registrační arch s obrysem desky a papíru
- vyzkoušet tlak na slepém otisku bez barvy
- zkontrolovat rovnoměrnost stopy po obou stranách
Časté příčiny nerovného otisku
- rozdílně dotažené přítlačné šrouby
- zvlněná nebo příliš tvrdá plsť
- nezkosené hrany desky, které protrhávají papír
- nedostatečně navlhčený papír
- zbytky barvy pod deskou
Pět technik a jejich rukopis
Techniky se neliší jen nástrojem, ale i tím, jak vypadá výsledná linie a kolik otisků deska unese.
- Mědiryt (rytina rydlem)
- Linie se vyrývá přímo do měděné desky ocelovým rydlem, které vyzvedává souvislou třísku. Řez má ostré okraje a charakteristické zesílení uprostřed tahu. Vyžaduje jistotu ruky, protože zpětné opravy jsou omezené. Deska je odolná a snese vysoký počet otisků.
- Lept
- Kresba se vede jehlou, která pouze prochází krycím gruntem; obnaženou měď potom rozrušuje kyselina nebo roztok chloridu železitého. Linie je volnější, blíže kresbě perem. Hloubka se řídí délkou leptání a lze ji odstupňovat postupným zakrýváním hotových partií.
- Suchá jehla
- Jehla ryje bez krytí a bez leptu; po stranách rýhy zůstává vyhrnutý grádek, který zachytává barvu a dává tisku sametově měkkou linii. Právě grádek se ale při tisku rychle opotřebovává, takže náklad bývá malý a první otisky se od pozdějších znatelně liší.
- Linoryt
- Tisk z výšky do linolea. Materiál je měkký a stejnorodý ve všech směrech, řez je proto plynulý a snese široké plochy. Hodí se pro práci s barevnými vrstvami; nevýhodou je omezená jemnost nejtenčích linií.
- Dřevoryt a dřevořez
- Dřevořez pracuje s podélně řezanou deskou, kde vlákno vede kresbu; dřevoryt používá tvrdé čelní dřevo, do kterého lze rýt velmi jemné souběžné linie. Obojí se tiskne z výšky, ale rukopis je zcela odlišný — od širokých kontrastních ploch po drobnou šrafuru.
Příprava desky, grunt a leptání
Kovová deska se před prací zbaví ochranné vrstvy a vyleští, aby na volných plochách nezůstávaly škrábance, které by při tisku držely barvu. Hrany se zkosí pilníkem přibližně pod pětačtyřicetistupňovým úhlem a zaoblí — ostrá hrana by pod tlakem prořízla papír i plsť. Nakonec se povrch odmastí, protože grunt ani lept nepřilnou k mastnému kovu.
Krycí grunt existuje v tuhé a tekuté podobě. Tuhý se roztírá na zahřáté desce koženým tampónem do tenké souvislé vrstvy a po zchladnutí se do něj kreslí jehlou. Tekuté a asfaltové varianty se nanášejí za studena a schnou volně. Zadní strana a hrany se před leptáním zakryjí lakem, aby je roztok nenapadl.
Při leptání se deska ponoří do lázně otočená kresbou vzhůru a bublinky se průběžně smetávají měkkým štětcem, jinak vznikají nedoleptaná místa. Čas se zapisuje. Postupné leptání funguje jednoduše: nejsvětlejší partie se po krátké době vyndají, osuší a zakryjí lakem, deska se vrátí do lázně a nejtmavší linie zůstávají nejdéle. Průběh je vhodné ověřit zkušebním otiskem dřív, než se leptá dál — ubrat hloubku už totiž nelze.
Po dokončení se grunt smyje rozpouštědlem a deska se pečlivě očistí. Zbytky krytí v rýhách by se v tisku projevily jako vynechaná místa v kresbě.
Nakládání barvy a vytírání desky
U tisku z hloubky se barva do desky vtírá kartonovým tampónem nebo kouskem tuhy tak, aby zaplnila všechny rýhy. Deska se přitom obvykle mírně nahřeje — teplá barva je řidší a snadněji zateče do jemných linií. Přebytek se pak odstraňuje tarlatanem: pevně smotanou tkaninou, která se vede krouživým pohybem po ploše, nikdy ne proti směru rýh.
Vytírání má několik fází. První hadřík odebere většinu barvy, druhý pracuje jemněji a třetí, téměř čistý, ladí tón. Volné plochy lze dočistit dlaní potřenou křídou nebo hedvábným papírem. Míra vytření je výtvarné rozhodnutí: dokonale čistá deska dává ostrý, chladný otisk, zatímco ponechaný barevný závoj na ploše list ztmaví a sjednotí.
U tisku z výšky je logika opačná. Barva se rozválí na hladké podložce do stejnoměrné tenké vrstvy — je poznat podle charakteristického syčivého zvuku válečku — a pak se v několika směrech přenese na povrch matrice. Silná vrstva zanáší kresbu a plní jemné řezy, příliš tenká vrstva dává skvrnitou plochu.
- tarlatan skládat tak, aby na povrchu nebyly švy a hrany
- použité hadříky odkládat odděleně od čistých
- okraje desky otřít, aby nezanechaly barevný rám
- tón vytření udržet po celý náklad stejný
Volba papíru a jeho vlhčení
Pro tisk z hloubky se hodí měkký, dobře klížený papír bez dřevoviny, obvykle v gramáži zhruba 200 až 300 gramů. Papír musí být dostatečně pružný, aby se pod tlakem vtlačil do rýh, a zároveň pevný, aby se ve vlhkém stavu netrhal. Rozdíl mezi lícem a rubem je poznat podle struktury a podle vodoznaku, který se čte ze správné strany.
Vlhčení je krok, na kterém stojí kvalita otisku. Suchý papír barvu z hlubokých rýh nevytáhne. Listy se buď krátce namočí a nechají odkapat, nebo se prokládají navlhčenými archy a nechají uležet v uzavřeném obalu několik hodin. Správně připravený papír je vláčný, ale na povrchu už bez lesklého filmu vody — ten by barvu odpuzoval a otisk by vypadal rozmytě.
U tisku z výšky se naopak většinou tiskne na suchý, hladší a lehčí papír. Vlhkost tu není potřeba, protože barva leží na povrchu matrice a přenáší se i při nižším tlaku, často i bez lisu — ručním přítlakem hladítka.
Podle čeho papír vybírat
- složení bez dřevoviny a neutrální pH
- gramáž odpovídající technice a velikosti desky
- povrch: hladký pro jemnou kresbu, zrnitý pro plochy
- dostatečný okraj kolem otisku desky
Známky špatného navlhčení
- šedivý, nedotištěný obraz — papír je příliš suchý
- rozpité okraje linií — papír je příliš mokrý
- vlnky u okraje listu — nerovnoměrné prosycení
- lesklé skvrny na povrchu před tiskem
Soutisk při vícebarevném tisku
Jakmile se tiskne z více desek, začíná rozhodovat přesnost uložení. Nejjednodušší a nejspolehlivější pomůckou je registrační arch: na papír položený na stole lisu se obkreslí obrys matrice i obrys tiskového listu. Deska i papír se pak při každém průchodu kladou na stejné místo a barvy si odpovídají.
U tisku z výšky se často používá jednoduchá přípravka ve tvaru písmene L, do jejíhož rohu se opře matrice i list. Vždy je vhodné mít v soutisku i drobné registrační značky mimo obraz, které se po dotištění odříznou — na nich je odchylka vidět dřív než na samotné kresbě.
Pořadí barev jde obvykle od nejsvětlejší k nejtmavší. Mezi průchody je třeba nechat vrstvu zavadnout, jinak se předchozí barva otiskne zpět na matrici. U vlhčeného papíru se počítá s tím, že list po vytištění a vysychání mírně změní rozměr; proto se všechny barvy tisknou pokud možno v jednom sledu a papír se mezi průchody udržuje ve stejné vlhkosti.
Zvláštním případem je postupně ubíraná matrice, u níž se po každém tisku odřeže další část a deska už nejde vrátit do původního stavu. Náklad je tak nutné určit předem — dotisknout později se nedá.
Sušení listů pod zátěží
Vlhký list se po vytištění zvlní, jakmile začne volně schnout. Proto se listy zakládají mezi savé kartony a nechají se pod rovnoměrnou zátěží. Čerstvá barva se nesmí dotknout krycího materiálu, a tak se otisk obvykle překryje tenkým papírem nebo se list zajistí jen za okraje, aby vrstva barvy zůstala volná.
Zátěž se přikládá postupně. Nejprve se listy nechají krátce zavadnout, pak se vloží do stohu a přitíží. Kartony je vhodné po několika hodinách vyměnit za suché, protože vlhkost, kterou nasákly, by jinak zůstala v balíku. Úplné vysušení trvá podle gramáže a vlhkosti prostředí zpravidla jeden až několik dnů.
Příliš rychlé sušení u topení nebo na přímém slunci vede k tvrdnutí a k nerovnostem, které už nelze srovnat. Trpělivost je zde levnější než pozdější rovnání hotového listu.
Číslování, značení a uložení nákladu
Popis listu se tradičně píše měkkou tužkou do spodního okraje pod otisk desky, aby zápis šel v případě potřeby opravit a nezasahoval do obrazu.
Obvyklé rozvržení popisu
- vlevo číslo otisku a celkový počet, například 7/30
- uprostřed název listu
- vpravo signatura a rok
- zkušební a autorské otisky se označují zvlášť
Podmínky uložení
- ležatě v deskách, ne srolované
- proklad nekyselým papírem mezi listy
- stabilní teplota a vlhkost, bez přímého světla
- manipulace za okraje, ideálně přes proklad
Součástí pořádku v dílně je i evidence: u každého nákladu se vyplatí poznamenat techniku, rozměr desky, druh papíru, barvu a datum tisku. Po letech je taková poznámka jediným spolehlivým vodítkem, proč se dva zdánlivě stejné listy od sebe liší. Po dotištění se matrice očistí, u kovových desek se chrání tenkou vrstvou oleje a ukládá se odděleně od papíru.
Spojení s projektem
Gronvespudil je nezávislý informační projekt. Publikujeme výhradně vlastní redakční texty o technikách umělecké grafiky a o práci v tiskařské dílně; nenabízíme tiskové ani jiné placené služby a neprodáváme materiál.
Máte-li dotaz k obsahu, upozornění na nepřesnost nebo návrh na téma, které bychom měli zpracovat, napište na [email protected]. Zprávy čteme a odpovídáme na ně podle možností redakce.